Období baroka (17. až 18. století) se mi po umělecké stránce odjakživa líbilo. Tehdejší architektura, výtvarné umění, móda, hudba, divadlo, literatura, zahrady a úpravy krajiny. A rozhodně mě zajímalo, jak v té době vypadaly ohňostroje. V zahraničí vyšlo několik knih pojednávajících o tomto tématu. Přes meziknihovní výpůjční službu jsem k nim získal přístup. Bylo v nich mnoho zajímavých informací, včetně ilustrací a nákresů zachycujících výrobu pyrotechnických předmětů a průběh provádění ohňostrojů. Stejným způsobem a také osobní návštěvou knihoven v Německu jsem se dostal i k několika historickým knihám, které o pyrotechnice a ohňostrojích pojednávaly. Pokud spisek nebyl psán latinsky, dalo se s překladem poradit. A kupodivu, našel jsem mnoho zajímavých informací z historie barokních ohňostrojů i v pyrotechnické literatuře z 19. století. Z techniky barokních umělců vycházeli ohňostrůjci i po více než 100 letech. Získal jsem recepty dobových pyrotechnických složí a nastudoval si pyrotechnický materiál, který se tenkrát vyráběl a používal. A hodně z toho jsem si pokusně i připravil a vyzkoušel.
Zkouška připravené slože pro fontány se speciálními „tančícími“ jiskrami, nazývanými Čínské květy.
Co se dnes prezentuje jako barokní ohňostroj?
Když se řekne „barokní ohňostroj“, téměř všichni zákazníci, a mám dojem, že i všichni odpalovači nejen u nás, ale i mnozí lidé v Evropě si pod tímto názvem představí jednoduché odpalování jiskřivých fontán a barevných přízemních efektů někde na zámku či v zámeckém parku. Fontány jsou nejčastěji uložené na zemi, v lepším případě na rámech a konstrukcích. A doplňkem k tomu občas bývá nasvícení prostoru bengálskými ohni, pokud možno v intenzívně svítících barvách, které až do začátku 19. století tehdejší umělci neuměli připravit. Přiznávám se, ty barevné bengály někdy používám také.
Červeně nasvícená barokní kašna Parnas v Brně.
Střílí se tichá pyrotechnika, žádné hlasité exploze a bez výškových efektů raket a kulových pum. Jen decentní představení odpalované na úrovni terénu. A aby to bylo „fakt barokní“, musí se k tomu pustit dobová hudba. Nejlépe „Hudba k ohňostroji“ (The Music for the Royal Fireworks, HWV 351) od G. F. Händela.
Velice mě překvapuje, že i v sousedním Německu je většinou prezentována kategorie Barockfeuerwerk (Barokní ohňostroj) přesně v této vykastrované podobě. Přízemní, tiché a hlavně hodně barevné efekty. Tohle bývá považováno za standart. Nic zajímavého, skoro nuda.
Nerozumím tomu. Neznalost u nás bych pochopil. Jenže v Německu má ohňostrojná kultura větší tradici a je mnohem rozvinutější než v našich zemích. V ohňostrůjství byli Němci vždy na špici. Na univerzitě Bauhaus ve Výmaru se již od roku 1923 věnují tradici barokních ohňostrojů. Při velké výstavě umění Bauhausu ve stejném roce bylo realizováno několik ohňostrojů podle barokních vzorů. Na tuto tradici navázali v posledních 10 letech. Pořádají tam letní semestry „Schall und Rauch“ (Zvuk a dým) zaměřené na barokní ohňostrojnou architekturu. A proto nechápu, že i většina německých ohňostrůjců odvádí takovou jednoduchou nenápaditou práci. Jak vzdálená je současná realita od historické skutečnosti!
Jak to tehdy vypadalo?
Je až neuvěřitelně směšné, že si málokdo uvědomí a dá do souvislostí, že doba baroka, která je charakterizována velkolepostí, zdobností tvarů, květinovými motivy, klenbou staveb, hrou světel a stínů, dynamikou pohybu, nemohla mít jednoduché a strohé ohňostroje. Bylo to také období plné alegorických sousoší, mytologie, okultismu, mystiky a numerologie se zapojením matematiky a geometrie. Tyto prvky byly neoddělitelnou součástí tehdejší umělecké tvorby i architektury. A to se samozřejmě odrazilo i v provádění ohňostrojů.
Během 16. až 18. století bylo pořádání ohňostrojných představení po celé Evropě velmi rozšířené. Odpalovaly se při nejrůznějších příležitostech. Pro oslavu církevních svátků, korunovace králů, svateb a narozenin na panovnických dvorech, oslav vítězství v bitvách, uzavření míru a mezistátních dohod, pro městské oslavy a samozřejmě k přivítání Nového roku.
Uspořádat takovou událost byla vždy velice nákladná záležitost. Tím, že si někdo mohl dovolit jeho pořádání, dával na odiv svoje postavení, movitost a demonstroval svoji moc. Právě pro demonstraci moci to byl velmi důležitý prvek. Jednak tím, že byl ovládán a zkrocen nebezpečný živel – oheň, a také tím, že se symbolicky poroučelo přírodě, a září ohňů a vybuchující pyrotechniky se „měnila noc na den“. Ohňostroje v baroku měly vždy symbolický obsah. Byla to ohnivá představení často o několika dějstvích s určitými zadanými tématy. K provedení se používali nejen živých herci, ale především figuríny v podobě postav z antických bájí a mytologie, včetně figurín zvířat, draků, obrů a bájných stvoření.
Figuríny byly často mechanické, na kolečkách, ovládané lany a táhly.
Pomocí lan dva ohňostrůjci pohybují podstavcem s figurami mnicha a jeptišky.
Málokdy měly figuríny a sochy statickou úlohu. Zpravidla všechny bývaly opatřené pyrotechnikou. Materiálem pro výrobu figurín a ohňostrojných soch bylo dřevo, proutí, lepený vrstvený papír a textilie a také sádra. Přibližnou představu o tom, jak byly figuríny provedeny, si můžete udělat podle této fotografie. Jsou na ní papírové hlavy Turků. Nejde ale o ohňostrojné dekorace. Jsou to cvičné cíle používané jezdectvem při nácviku sekání hlav šavlí. Předpokládám, že tyto terče pocházející z 18. století jsou zhotoveny stejným způsobem, jako se dělaly ohňostrojné sochy.
Na dalších obrázcích můžete vidět schéma zabudování pyrotechnických těles do figurín:
Během ohňostroje byly sochy a kulisy zpravidla zničeny předem naplánovanými explozemi. Výbuchy postupně odkrývaly další a další skupiny ohňostrojných těles. Na níže uvedené kresbě je schéma provedení ohňostrojné sochy Dionýsa - antického boha vína a nespoutaného veselí. V trupu procházejí tři dutinky velkých rozměrů, mohlo jít o fontány, případně římské svíce větších ráží. Od nich jsou zažehnuty výmetníky, vedou pažemi a končí v poháru a v misce s vinnými hrozny ve dlaních sochy. V nádobách byly ukryty ohňostrojné předměty. Podle nákresu obě obsahovaly náplň z tuláků - nestabilizovaných trasujících tělísek. Dnes tento typ efektu nazýváme ohňostrojná mina. Výstřel náboje z černého prachu vyhodil tuláky do výšky a tam neorganizovaně poletovaly a táhly za sebou jiskřivou stopu. Jejich efekt byl zpravidla zakončen explozí. A proto, že se tato tělíska „toulala“ po obloze, dostala název tulák. V minách mohly být nabité i petardy, žabky, světlice a podobně. Po dohoření středových trubic pokračoval oheň do stehen. Jsou tam postupně odpalované výmetníky (vystřelující trubice), podobně jako je tomu u dnešních kompaktů. V každé noze čtyři kusy a pokračují do holeně. Tam můžete vidět dvě větší trubice, na každé straně jedna. Opět to mohly být větší fontány, nebo římské svíce, ale není vyloučeno, že šlo o výmetníky vystřelující ohnivé koule případně bombety. Po jejich dohoření oheň pokračoval do sudu. V něm znázorněné trubice jsou s největší pravděpodobností baterie moždířů pro vystřelování efektů a v čele sudu jsou umístěny petardy. Předpokládám, že po odstřílení moždířů byl sud i se zbytky Dionýsa výbuchem rozmetaný. Při explozi se zažehly petardy a došlo k jejich rozptýlení do okolí, kde explodovaly. Výbuchem sudu se odkryla ústí spodní baterie moždířů zabudovaných v podstavci. Současně došlo k jejich aktivaci a mohly vystřelit nádherné finále.
Velmi často se pro odpálení stavěly speciálně pro tento účel určené budovy a dekorace nebo alespoň kulisy. Na jejich výrobě se podíleli přední architekti, sochaři, malíři a jiní umělečtí řemeslníci. Tyto stavby byly uměleckým dílem samy o sobě již za denního světla i bez zapojení pyrotechniky po setmění. Architektonické objekty měly nejčastěji podobu chrámů, zámků a hradů. Dodnes se ve Španělském Katalánsku a v Mexiku ohňostrojům říká el castillo, což v překladu znamená hrad. No a nesmím zapomenout na exploze, výstřely z moždířů a děl! Obrovský hluk vždy tato představení doprovázel. Například při oslavách náboženských svátků se naprosto běžně před kostely a chrámy střílela kanonáda a odpalovala hlučná pyrotechnika i ohňostroje. Také v adventní době a o Vánocích se v průběhu bohoslužeb střílelo z moždířů. Tehdy byly slavnostní výstřely z děl naprosto normální záležitostí a dnes se u nás sepisují petice za zákaz používání petard.
Napravo od kulisy ohňostrojného hradu je zobrazeno několik typů moždířů a děl zakomponovaných pro salutní střelbu.
Aby diváci pochopili zamýšlená sdělení znázorňovaná ohňostrojem, byly tisknuty na představení programy, kde byla všechna dějství a jejich symbolika předem vysvětlena. Programy často obsahovaly i vyobrazení nejvýznamnějších okamžiků a prvků ohňostroje. Tyto obrazy a rytiny, jež se zachovaly do dnešní doby, nikdy nezobrazují průběh ohňostroje - konkrétní okamžik. Byly to vždy fikce a předem zhotovené obrázky, jak by měla nadcházející show vypadat. Kopie vyobrazení ohňostrojů včetně průvodních vysvětlujících popisků bývaly za účelem reprezentace rozesílány šlechtě a vysokým církevním hodnostářům po celé Evropě.
Rytina ohňostroje k uzavření Utrechtské smlouvy v roce 1713. Legenda ve spodní části v 18 bodech vysvětluje symbolický význam soch, maleb, plastik a dalších architektonických prvků včetně symboliky znázorněné pomocí ohňostrojných dekorací a efektů.
Všimněte si, že doboví umělci na obrázcích taktně vynechávají nepříjemný průvodní jev ohňostrojů, jakým je dým. Tehdejší pyrotechnické slože byly zhotoveny na bázi černého prachu. A jeho nepříjemnou vlastností je, že po spálení zanechává velké množství dýmu. Na této fotografii můžete vidět, kolik dýmu vznikne výstřelem několika mušket.
I malá skupinka mušketýrů dokázala snadno jedním výstřelem snížit viditelnost na bojišti.
A nyní si představte, že v průběhu ohňostroje došlo ke shoření i několika desítek kilogramů prachu a jeho směsí s dalšími látkami v pyrotechnických složích. Používal se pro výstřely v moždířích, kanónech, pro exploze petard a výbušek, pro pohon raket, ve fontánách, rotujících ohňových kolech, ohnivých hrncích i bengálských ohních. Posledně jmenované navíc obsahovaly pro zvýšení lesku plamene různé přísady. Zejména práškový antimon, případně jeho sulfid, ale používaly se i sulfidy arzenu, rtuti, olova, cínu a podobné zdraví škodlivé sloučeniny. Dýchání v tom množství dýmu a nezdravých zplodin muselo být pro ohňostrůjce velmi obtížné. Z dobových záznamů víme, že někdy za bezvětří a vlhka nebylo pro dým z ohňostroje téměř nic vidět, případně za špatného počasí část pyrotechniky navlhla a selhala. Dokonce jsem zaregistroval i případ, kdy se naplánovaný a na obrázcích znázorněný ohňostroj z nějakého důvodu vůbec nekonal.
Období příprav na ohňostroj.
Příprava velkého ohňostroje zpravidla zabrala delší dobu. Ale také jsem zaznamenal, že byl realizován ohňostroj i se stavbami a malovanými velkoplošnými obrazy do 15 dní od jeho schválení městskou radou.
Pro představení byl navržen scénář, symbolika a dizajn ohňostrojných staveb a kulis. Pro tuto událost byla zpravidla populárními skladateli složena doprovodná hudba. A než nastal den odpalu, probíhalo období zkoušek. Budovaly se dekorace a stavby, umělci pracovali na jejich výzdobě a malbě. Orchestr nacvičoval provedení doprovodných skladeb, často i za použití omezeného množství pyrotechniky. Bylo třeba, aby si hudebníci zvykli na zvuky ohňostroje a během hudební produkce se nelekali explozí, výstřelů a sykotu stoupajících raket. Současně se také secvičoval tým ohňostrůjců, aby se v budoucnu na odpališti dobře orientoval, pracoval bez zmatků a s chladnokrevnou jistotou. Vše se odpalovalo ručně pomocí pyrotechnických pochodní a doutnáků upevněných na tyčích. Každý ohňostrůjce předem věděl, jakou řadu raket a další pyrotechniky bude obsluhovat, a znal, v jakém pořadí bude odpal postupovat.
Tady bych přidal poznámku. Chůze mezi hořící a vybuchující pyrotechnikou, přitom vnímat povely a pracovat v požadovaném tempu, to nebylo snadné. Vím velmi dobře, o čem píšu. Do poloviny 90. let minulého století, než bylo možné zakoupit Báňským úřadem schválená zařízení pro elektrický odpal, se používaly k zapalování ohňostrojné pochodně stejně jako před 500 lety. A někteří čeští odpalovači ohňostrojů tím starým způsobem odpalovali ještě dlouho po roce 2000.
Pohyb ve žhavých jiskrách, mezi střílejícími bateriemi a explozemi má zvláštní atmosféru. Jde o velmi adrenalinovou záležitost, která ne každému může být po chuti. Někdy to ze žertu přirovnávám k „adrenalinovým sportům“. Ostatně, takových „bláznů“, kteří se chtivě vrhají do jisker a výbuchů je na světě mnoho. Rozhodně nejsem výjimkou. Budete-li chtít ten „adrenalin“ zažít, doporučil bych zajet na nějaké náboženské svátky do jižních evropských zemí, kde mají jinou ohňostrojnou kulturu. Často pořádají pro nás nepochopitelné pouliční pyrotechnické šílenosti, které mají prvopočátek právě v barokní době. Namátkou běh podél „batteríí“ při slavnosti Festa del Soccorso v San Severinu v Itálii. Nebo v mírnější formě doporučuji zažít si nějaký correfoc ve Španělsku.
Uložený snímek z videa correfocu. (Blanes, Španělsko červenec 2018)
Odpalování probíhalo podle povelů řídícího ohňostrůjce, v pořadí daných scénářem.
Obrázek z roku 1598, tři ohňostrůjci na pokyn řídícího (ten v červených kalhotách) odpalují pyrotechnické kusy.
Každý odpalovač musel být schopen efektivně pracovat v oblacích dýmu, ohně a jisker. Velmi často byli součástí ohňostrojného představení i další lidé, například herci nebo vojáci. I ti museli svoje role v ohňostroji předem natrénovat.
Výroba ohňostrojného materiálu.
Během období zkoušek se vyráběla potřebná pyrotechnika. Nebylo možné jako dnes zajet do velkoobchodu a nakoupit materiál. Ohňostrůjce si musel pro ohňostroj všechno se svými pomocníky zhotovit. Od výroby černého prachu a složí, lepenkových trubic, dutinek a pouzder ohňostrojných těles, stopin, světlic, tuláků až po nabití té poslední rakety. Ohňostrojné výrobky v době baroka nešlo dlouho skladovat. Bylo to nejenom z důvodu navlhnutí hotových výrobků. U některých složí docházelo k jejich degradaci, nebo se některé druhy světlic při delším skladování rozpadaly. Jemně napráškované dřevěné uhlí absorbovalo vlhkost, zvětrávalo a docházelo k zeslabení účinku hnacích raketových složí. Pro tvorbu jiskřivých, takzvaných brilantních ohňů, se již používaly železné a litinové piliny. Při hoření fontány a hlavně majestátně stoupající rakety vytvářely nádherné ohnivé chvosty. Tehdejší rakety stoupaly k obloze mnohem pomaleji, se silnějším ohnivým chvostem než ty konstrukčně zjednodušené a rychlé, vyráběné dnes. Jenže ochrana kovových pilin před korozí ještě nebyla vyřešena. Pokrytí částeček kovu lněnou fermeží a vyžíhání dosucha sice zpomalovalo postup koroze, ale značně se zhoršoval efekt zářících jisker. Ve směsích s agresívním dusičnanem draselným a sírou železné piliny zrezavěly velice rychle, v řádu několika dní. Při hoření déle skladovaných fontán pak nedocházelo skoro k žádnému jiskření. Rzí spečené piliny někdy ucpávaly trysky ohňostrojných těles a tlak plynů vzniklých při hoření trhal papírové dutinky. Z toho důvodu se musely výrobky se železnými pilinami zhotovit nejdéle 5 dní před ohňostrojem. Po delším skladování, byť šlo o pouhé dny, se kvalita efektu postupem koroze železa výrazně zhoršovala. Osobně jsem si to vyzkoušel a ověřil. A tak je z historických záznamů dochováno, že u velkých ohňostrojů, kde se odpalovalo i více než deset tisíc raket a tisíce dalších kusů pyrotechniky, pracovalo na jejich zhotovení a nabíjení na dnešní dobu neuvěřitelné množství lidí. Když se připravoval například velký královský ohňostroj, počty pracovníků šly až do tisíců.
Výroba ohňostrojných raket.
Kteří ohňostrůjci byli nejlepší?
Za nejlepší barokní ohňostrůjce se považují Italové a Němci. Byla to italská pyrotechnická škola z oblasti Bologne a Německá škola z Norimberku. Tato dvě města byla hlavními centry barokních ohňostrůjců. Ovšem nejznámějšími se stali především členové rodiny Ruggieri původem z Bologně. Za vlády krále Ludvíka XV. se roku 1739 pět bratrů (Antonio, Francesco, Gaetano, Petronio a Pietro) natrvalo přestěhovalo do Francie. Pietro Ruggieri se svým bratrem Gaetanem se stali královskými dvorními ohňostrůjci. Zavedli nové, modernější pojetí realizace ohňostrojů, více je spojili s divadlem a živými herci. Nyní se odpalovaly i jako součást divadelních představení a nejenom jako okrašlující prvek ohňostrojných staveb. Další členové rodiny Ruggieri získali angažmá na jiných panovnických dvorech. Generace synů v této pyrotechnické rodinné tradici pokračovala a firma Ruggieri ve Francii existuje dodnes. V jedné německé knize od A. Scharfenberga (výtisk z roku 1865) jsem se dočetl, že Ruggierové zdaleka nebyli tak dokonalí jako němečtí ohňostrůjci. Co se týče preciznosti při zhotovení, inovací ve výrobě ohňostrojné pyrotechniky a provádění velkých představení, byla německá ohňostrojná škola nejlepší. Ruggierové údajně nevyráběli tak dokonalou pyrotechniku a jejich „sláva“ byla založena především na tom, co bychom dnes nazvali skvělým marketingem. Nevím, do jaké míry je to pravda, a s odstupem doby to asi nelze posoudit.
Neslavné konce slavných ohňostrojů
Navlhnutí a selhání některé pyrotechniky v deštivém počasí nebyla až taková tragická událost. Mnohem horší byly požáry, výbuchy a úrazy se smrtelným zraněním ohňostrůjců, účinkujících i diváků. Z historie ohňostrůjství je zaznamenáno mnoho tragických nehod při odpalování, výbuchů a požárů, jakož i nepovedených ohňostrojů. Ale tohle téma je se širokým přesahem a budu se mu věnovat v některém z příštích článků.
Ohňostrojný pavilon postavený pro královský ohňostroj v Green Garden ve Westminsteru. Během premiéry 27. 4. 1749 byl zničen požárem a výbuchem pyrotechniky uskladněné v objektu.